Už nevím kdy to bylo, ale kupoval jsem manželce květiny.

Květinářství nedalo centra, pozdě večer. Únava padla na mě i květinářky, nicméně jsem se držel svého zvyku a to dát se s každou obsluhou do řeči.

Dozvíte se tak neskutečně zajímavě věci, poučíte se a dozvíte se hodně o lidech zákaznících, i lidech pracujících ve službách. Možná pak ráno obejmete kávovar v korporátu a poděkujete za tu fajn práci v teple, protože lidé v gastru/kadeřnictví/you-name-it to fakt nemají jednoduché.

Nicméně ptám se květinářky jaké květiny má nejraději. Říká, že všechny.

“Proč?” Divím se tomu, každý má přeci své favority.

“Nikdy jsem od nikoho květiny nedostala,” odpovídá. A já jsem v šoku.

Moje hlava se to snaží nějak probrat. Sakra, jak je možné, že po téhle planetě chodí žena, která za dvacet, pětadvacet let svého života nedostala ani jednu květinu?!

Jsem tak trochu naštvaný na svět, ale nelením a vyjdu ven, kde mají několik tulipánů v akci a poprosím slečnu, že ty si také vezmu.

Když slečna květinářka dováže květinu pro mou ženu a já zaplatím, obejdu stůl a podávám květinářce tulipány.

“Ty jsou pro vás,” říkám. A jsem stejně naměkko, jako slečna květinářka. Je z toho tak rozhozená, že jí vytrysknou slzy, omlouvá se mi a nemůže dojetím mluvit. Oba jsme z toho tak trochu hotoví.

Naměkko jsem i teď když to píšu, i když už je to několik měsíců.

Každý den můžeme někomu skoro zadarma zlepšit den, co uděláte vy?

Můžete někomu koupit kafe, podržet dveře, pochválit obsluhu, poděkovat, pozdravit, pochválit někomu nehty, nový účet, skvělý kabát… svět potřebuje vás, abychom všichni byli více lidmi.