Na Tour de Mont Blanc dlouho nezapomenu. Měla to být klidná dovolená se středně těžkými túrami okolo Mont Blancu, maximálně šest sedm hodin šlapání. Hned po první dvanáctihodinové túře jsem zjistil, že to bude o něčem jiném. Společné horské noclehárny, kde nás spalo více než dvacet v jedné místnosti, mě štvaly víc jak fronty na poště.  Byl to první odpor mého já. Bylo to něco, co odporovalo mým zvykům.

Chodit s obvázanými šlachami, kdy vás bolí každý krok, to není zábava. Spát v zimní bundě v noclehárně spolu s dvaceti páry horské obuvi, to není zábava. Chodit v dešti v provizorní pláštěnce z pytle na odpadky (nevím kdy jsem se cítil silnější pocit méněcennosti), to není zábava.

Potřebujeme častěji méně pohodlí, ne více.

Nebyla to někdy zábava, někdy to hrozně bolelo (šlachy se zregenerovaly asi teprve po týdnu), ale stálo to za to. Pohodlí má svou cenu. Pohodlí vás bude stát daleko víc, než si myslíte. Vysedávání v kavárnách, restauracích, dělat si dobře – to je snadné. Sedět naproti bílé zdi se zapnutým notebookem a pracovat je daleko těžší.

Občas se vydejte mimo pohodlí, stojí to za to.