Když někomu dáváte zpětnou vazbu, je zásadní být v první řadě upřímný.

Pokud někdo udělá něco o 0,001% lépe, možná to za pochvalu opravdu stojí, ale já o tom silně pochybuji. Není v tom žádná inovace ani pořádný vývoj. A protože jde svět dopředu rychleji, je to vlastně relativní krok dozadu. Proč se nesnažit být v něčem nejlepší? Opravdu potřebujeme pozitivní feedback tak často a moc? Ne.

Sendvičová metoda v Toastmasters staví na historii industriální revoluce, kdy lidé byly náklady, a prvořadá byla efektivita. Pokud někomu dáte zpětnou vazbu tak, že ho nejdříve pomažete medem nějakou tou chválou, pak zasadíte žihadlo toho „nepříjemného“ a pak pomažete ránu nějakou chutnou šťavnatou pochvalou, máte vymalováno. Každý to pozná, že to máte připravené. Nejde to od srdce, je to umělé a velmi neefektivní. Přeci nebudu dávat někomu zpětnou vazbu v konstrukci, o které ten druhý ví. 

Sendvičová metoda zpětné vazby není Toastmasters doporučena, je pouze zmíněna v manuálu efektivní evaluace. Zpětnou vazbu stačí dát upřímnou, konstruktivní. Chvalte často, chvalte za maličkosti. Když budete ale chtít kritizovat a máte pocit, že je ten správný čas, udělejte to. Je lepší přijmout občas prohru, než žít v pozitivní lži.