Když se Petr vydal na studium vysoké školy, všichni ho podporovali. Známí, kamarádi i příbuzní mluvili o velikém štěstí. Petr mohl studovat v zahraničí, v jemu sympatickém městě. Všichni jeho blízcí ho podporovali v jeho vizi – fandili mu a věřili nejen jemu, ale i oboru, který si vybral. Bylo jen několik lidí, kteří Petra odrazovali od jeho myšlenky. Ti si nemysleli, že si vybral dobrý obor. Věřili, že škola pro něj bude příliš snadná a Petr nebude mít šanci uspět. Navíc věděli, že se nikdy nenaučí jazyk lidí, kteří ho budou obklopovat v nové škole i zemi. Petr na ně příliš nedbal a vyrazil do školy.

Začal se divit, když se dostal do jeho vysněné vysoké školy. Lidé tam nemluvili jeho rodným jazykem, a studium pro něj bylo příliš jednoduché. Jazyk byl příliš náročný. Začal cítit, že se ho nikdy nenaučí dobře. Obor ho po několika měsících přestal zajímat a začal cítit, že udělal velkou chybu. Strach ho začal čím dál více svírat. Zavolal tak své rodině, přátelům i ostatním, kteří ho podporovali. Řekl jim o svém strachu, o tom, že studium asi není pro něj. Přátelé i rodina ho dále podporovali, mysleli to s ním dobře. Petr se rozhodoval v oboru pokračovat a nikdy se nezeptal, proč s jeho rozhodnutím někteří nesouhlasili. Neperspektivní obor, příliš jednoduchá škola a studium v cizím jazyku bylo špatné rozhodnutí. Nikdy neudělal žádnou kariéru a vždy měl problém najít práci.

Čteme příběhy úspěšných miliardářů, ale málokdy těch, kteří se rozhodli špatně. Možná kdyby Petr přeci jen vyslechl nesouhlasné hlasy, možná by dopadl jinak. Máme tendenci vidět a slyšet to, co zapadá do našeho plánu, do naší vize. Ta může být někdy nesprávná. Vyplatí se vyslyšet názory těch, kteří s námi nesouhlasí i těch, kteří s námi souhlasí. Rozhodnutí zůstane na nás, ale naše vidění bude zostřené. Škoda, že pro Petra už je pozdě. Pro nás ale pozdě není.