Devět řemesel, desátá bída.

Škola jakožto instituce je postavená na masové produkci. V masové produkci není čas na diferenciaci a individuálnímu přístupu k výslednému produktu. Proto existují třídy, protože v teoretické rovině se tak multiplikují učební schopnosti počtem 15-30 studentů podle velikosti běžné třídy. Na vysoké škole se multiplikátor blíží k několika stovkám.

Vyhovuje mi to a věřím, že je to správný systém - je to levné, systém produkuje konzistentní výsledky (kozistentně špatné či kozistentně dobré) a především víte co od takového systému můžete očekávat. Masová produkce funguje, protože víte do čeho jdete.

Problém je, že pokud člověk projde základní, střední i vysokou školou má tendenci si vžít poměrně špatný zvyk. Začnu od sebe. Ve škole mi nikdy nešla fyzika, chemie a už vůbec né tělocvik. Tělocviku jsem se vyhýbal a naučil jsem se s chutí na tělocvik chodit až na vysoké. Proč najednou taková změna? Proč raději nesimuluji tělesnou případně duševní slabost, choroby různých druhů a diagnóz? Protože jsem si mohl zvolit to co mi jde.

Dnešní svět funguje na maximalizaci a multiplikaci schopností, které vám jdou. Každý má spoustu nedostatků. Nikdy nebudu umět dobře kopat do mičudy, počítat chemické rovnice a sypat z rukávu Newtonův zákon. Nemá cenu se snažit výrazně zlepšovat v něčem, co vám opravdu nejde. Je to ztráta času. Pokud by se vám to i tak podařilo, čeho dosílíte? Průměrnosti.

Svět neodměňuje průměrnost v mnoha profesích, ale exceletní schopnosti v jedné a obecnou znalost několika dalších. Neptejte se tak sebe proč mi to nejde? 

Ptejme se jak můžu společnosti prokázat tu největší službu? Co mi jde nejlépe, pro co mám talent? To má opravdu smysl, hledat v sobě silné stránky a ty rozvíjet. Přináší to nejen štěstí a radost ze životě, ale i úspěch, ať už to pro vás znamená cokoliv.