To, že prohráváte nemusí nutně znamenat, že se snažíte ve správné hře.

Pokud jsem se něčemu na střední škole vyhýbal, byl to právě tělocvik. Byl jsem jedno z těch dětí, které nikdy nekopalo do míče, nedělalo na zahradě stojky a kotrmelce a obecně mi sport byl vždycky cizí. Každý druhý tělocvik probíhal následovně - vybrala se hra (fotbal), určili se dva kapitáni (nejsilnější hráči) a ti si vybírali střídavě po člověku do svého týmu. Vždycky jsem zůstal poslední. Bylo mi jasné, že vždycky zůstanu na ocet, jako takový starý rohlík, co zůstane ležet odpoledne na dně prázdné bedny s pečivem.

Můžete vás to opravdu nakopnout, naštvat vás to a říct si:"Jen počkejte, já vám jednou ukážu!". A dřete deset let a pak jdete a koupíte si fotbalový tým. 

Nebo si můžete říct, že sice musíte chvíli trpět tuhle ostudu, že vám to není příjemné, ale ta bolest jednou přestane. A vy budete někde jinde hrát jinou hru. Hru, kterou umíte sakra dobře. 

Přestat s tím, co vám nejde a velmi pravděpodobně nikdy moc dobře nepůjde je skvělá taktika. Seknout s něčím co někam vede jen proto, že se teď cítíte hrozně blbě je velmi špatná taktika. 

Vyberte si správnou hru, přestaňte hrát ty špatné a začněte hrát jiné.