Dnešek se mi docela rozjel a koukám, že na svém seznamu úkolů na mě svítí třináct položek. Výrazně víc, než obvykle.

Říkám si, že život je vlastně samá povinnost. Od práce, přes účty, dítě, rodinu… znáte to, je toho na nás dost.

Jsou povinnosti tak špatné?

Říkal jsem si, že ano.

Když mi bylo patnáct, povinností bylo fakt málo. A těch málo se dalo obejít - školu jsem prospal, s úkoly pomohla spolužačka (děkuji moc, Ivet!) a doma jsem toho také nemusel moc dělat.

Popojedeme, je mi 32 a povinností je výrazně víc. Většina z nich nejde přeskočit, zahodit, odrbat.

A říkám si, že povinnosti jsou fajn.

Dávají mi řád. Dávají smysl mého života. Dávají mi možnost.

Možnost něco změnit. Možnost něco udělat. Možnost pracovat a dostat za to odměnu.

Spoustu lidí nemá tu možnost.

A právě možná proto bychom si naše povinnosti měli užít. Být za ně rádi.

A třeba tak se vám bude o malinko lépe žit.

Máte spoustu povinností? Buďte - buďme za ně rádi.