Podle mě je první šéfová něco co nezapomenete, stejně jako první pusu, první vážný vztah, první sex.
Na začátku mé kariéry jsem mě to štěstí, že jsem měl dvě skvělé šéfové. Pracoval jsem pod nimi pět let a byla to nejlepší škola, co jsem mohl dostat.
Co jsem si od nich odnesl? Minimálně těchto pět věcí:
Spojovat rodinu a práci. Ani jedna snad nikdy nemluvila o tom, že je potřeba work-life balance. Jak to chcete udělat? Nezvednete telefon vaší dceři, když sedíte na schůzce, když je jí špatně? Nebo naopak, necháte všechny ve firmě ve štychu, když se stane nějaký master fuckup?
Obě byly mistrně dobré v tom jak se věnovat jak rodině tak práci zároveň. Neměly tam tlustou čáru, když velice volné spojení, možná snad harmonii.
Je zásadní mít spoustu energie. Co obě spojovalo, byly to hrozně energické ženské. Plné života. Energie z nich sálala. Pevný stisk ruky, jasné názory, žádné možná/někdy/uvidím. Když jste se jich na něco zeptali, dostali jsme celkem jasnou odpověď a bylo jasno, co máte dělat.
Braly vás jako člověka, ne jako zdroj. Lidskost je věc, pro kterou na ně doteď vzpomínám. Takový ten super klišé citát, že si zapamatujete lidi jak se k vám chovali, má pravdu. Jedna si dala záležet a nikdy nezapomněla na narozeniny kolegů a kolegyň. Když zrovna nebyl rozpočet na její firemní kreditce na velkou kytici pro recepční, klidně to vzala ze svého. Druhá si pamatovala každý rozhovor s vámi a nezapomněla se zeptat na to jak se daří přítelkyni, jak jste dojeli a tak. Navazovala na minulý rozhovor, věděla, co vás trápí.
Dokázaly být hrozně milé, ale i dost tvrdé. A uměly to dobře střídat. Pamatuji si na svou první čočku, co jsem dostal od své šéfové, když jsem na schůzku totálně nepřipraven. Pěknej mazec, zůstalo to ve mně snad doteď. A moje přípravy jsou od té doby výrazně lepší. Dokázaly se s vámi smát, radovat se, ale když bylo potřeba, tak tvrdě zakročily proti neprofesionálnímu výsledku či špatné morálce. Až roky poté jsem se dozvěděl, že se to jmenuje versatilní vedení. Umět své chování přizpůsobit situaci.
Nebály se s vámi sdílet svůj osobní život. Tohle je těžké. Máme podle mě přirozenou tendenci se v práci trochu lakovat na lepší, moc neukazovat to, co vás trápilo. Obě se nebály říct, co je trápí, nad čím přemýšlí, jak se cítí. Pracovat se svými pocity je užitečná dovednost a umět si říct o pomoc stejně tak. Otevřenost je podle mého součást profesionála. Nebojí se přiznat celou pravdu, i to, že si třeba není někde jistý. Nejsme roboti a tak není potřeba si na to ani hrát.
Co zaujalo vás? Co byste vy chtěli přidat do svého života.
// Díky Gáb a Mirko za ty skvělé roky a tu školu, co jste mi daly.